Črepiny každodennej absurdity

“Maminko, to dítě máte poblitý. Nemůžete ho mít takhle v mokrým.” Prezliekam dieťa. “Proboha co to děláte!?” To, čo si myslíte. Dávam svojmu miminku na koštovku bourbon s ľadom a vy ste ma pristihli. “Říkali jsme si přece že po jídle to dítě nesmíte převlíkat!” Ospravedlňujem sa a hovorím si, že je to lepšie než sa ospravedlňovať za poblité dieťa.

 

“Vy to dítě přebalujete?!” S výrazom načapaného školáka, ktorý práve schoval cigaretu za chrbát, prikývnem. “Hodinu po jídle? To nesmíte, vždyť víte že se přebaluje vždy před jídlem.” Rebéliu nemám v povahe a tak už len každé ráno rezignovane počúvam o opruzených zadkoch mojich detí od pediatričky.

 

“Vemu Vám jedno dítě nakrmit.” S radosťou prijímam pomoc od sestričky, sediac na posteli so šialenou bolesťou jazvy a snažiac sa kojiť ten uziapaný uzlíček radosti. Ako vyberá spokojne spiace miminko, upozorňujem ju, že som ho ešte neprebaľovala. To by sa zobudil, začal kričať a tým pádom toho druhého nemám šancu skúšať kojiť. Sestrička zavrtí hlavou, precedí niečo nasrané smerom ku mne – ako tej najneschopnejšej matke na svete – a odkráča preč. Hlavne že sa mi postará o dieťa.
A moje dvojčatá mi nepomáhali. “Maminko, proč máte to dítě v postýlce dolu hlavou?” No pretože Lukáškovi nikto nepovedal, že je miminko. A tak chudák každé tri sekundy vyráža na vandrovku. Alebo “Proč ty děti nezavinujete?” Aby bolo jasné, dokonca jútub som pozerala o zavinovaní. Vyzeralo to ľahko ako zloženie total gymu v reklame. Houdini však zrejme zvládol reinkarnáciu rovno dvakrát do mojich dvojčiat. Všetky uzly boli márne.  

Napísala sdvojcatami